ZÁKLADNÍ ŠKOLA A MATEŘSKÁ ŠKOLA BOROVSKÉHO, KARVINÁ, PŘÍSPĚVKOVÁ ORGANIZACE

Ve Svahu 775/1a

734 01 Karviná-Ráj

+420 596 312 054

zs@borovskeho.cz

pondělí až pátek

07:00 - 15:30

Jiné

Stařec a moře – Ernest Hemingway

Starý rybář vyjíždí na sklonku svých dní na moře, přemůže obrovskou velrybu a vrací se s její kostrou, když byl jeho úlovek napaden žraloky. V tomto prostém ději je symbolizován odvěký zápas člověka s přírodou, nezadržitelnost ovládání přírody člověkem. Stařec ač sám uprostřed širokých vod, s nimiž srostl a dokonale je zná, není sám. Myslí na chlapce, kterého učil lovit, ví, že se o něj na břehu starají druzi. Vrací se z lovu s prázdnou vysílen a raněn. Přesto jeho příběh není pesimistický, naopak, brzy se s chlapcem vydají na nový lov. Novela (v r. 1954 Nobelova cena) výrazně ukazuje osobitý autorův vztah ke světu, způsob jeho vidění reality i způsob vyjádření. Je to oslava lidské statečnosti a houževnatosti s apoteózou lidské družnosti a závěrečném doslovu stručná charakteristika autorova života a díla.

Báječná léta pod psa – Michal Viewegh

Satirický a humorně laděný román, který je rodinnou kronikou zachycující období od roku 1962 do gorbačovské perestrojky. Děj se odehrává v Praze a v městečku Sázava. V autobiografickém příběhu chlapce Kvida je líčen příběh rodiny, která se pokouší utéci před politickými tlaky nastupující normalizace z Prahy do městečka Sázava. Zde Kvido dospívá v mladého muže a díky své posedlosti s psaním se stává nejen svědkem, ale také posmutnělým i ironickým kronikářem kompromisních vzestupů i nekompromisních pádů ostatních rodinných příslušníků, zvláště pak svého otce, který je nejrozporuplnější postavou příběhu. Aby obstaral pro rodinu byt, začne otec přistupovat na politické i morální ústupky, k nimž je nucen všemocným stranickým tajemníkem. Po rodinné návštěvě u matčina dávného přítele, nyní čerstvého chartisty Pavla Kohouta, přichází otec o místo zástupce vedoucího obchodní skupiny ve sklárnách, které mu umožňovalo výjezdy do jinak těžko dostupné ciziny. Z kolotoče neustálých ústupků se však nedokáže radikálně vymanit ani po sestupu na post člena závodní stráže. Lidsky se hroutí a začíná se stranit i vlastní rodiny. Zavírá se do kůlny, kde si podomácku vyrábí dokonce svou rakev. K tomu všemu přispívá také Kvido, který zanechává studií na VŠE a rozhodne se plně věnovat literatuře a své osudové lásce Jarušce, se kterou má ve svých dvaceti letech dceru. Otcova úzkost ze života se den ode dne prohlubuje. Sílu, kterou potřebuje, mu dává pouze sovětská perestrojka. Získává víru v lepší budoucnost. Další normalizační linii románu tvoří krátké vstupy, ve kterých je Kvido nakladatelským redaktorem poučován, co je na jeho literárních pokusech přijatelné z hlediska dobové vydavatelské praxe a co nikoliv. Další část knihy pak tvoří epizody o babičce, ortodoxní turistce a vegetariánce. Vkládány jsou i humorné příhody, které lící sexuální dospívání Kvida.

Žítkovské bohyně - Kateřina Tučová

Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat — prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou? Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele — její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní… Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Nebo se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Analfabetka, která uměla počítat – Jonas Jonasson

Druhý humoristický román Jonase Jonassona, jehož Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel, se v češtině prodalo přes padesát tisíc výtisků! Vypráví příběh černošské dívky Nombeko Mayeki, která se v roce 1961 narodila v Sowetu, chudinském předměstí Johannesburgu. Přestože neumí číst, velmi dobře rozumí matematice. Postupně se dopracuje na pozici, ve které navrhuje jaderné hlavice, a odstěhuje se do Švédska. Ve Švédsku vyšel román na podzim 2013 a okamžitě vzbudil ohlas srovnatelný se Stoletým staříkem, který tu byl dva roky po sobě nejprodávanějším románem.

Sofiin Svět – Jostein Gaarder

Na obálce knihy je napsáno „Román o dějinách filosofie“, což je dost výstižné shrnutí děje. Patnáctiletá Sofie se zaplétá do sítě neuvěřitelných událostí a poznává prostřednictvím svého učitele Alberta svět filosofie a filosofů od antiky až po současnost.

Memento – John Radek

Memento je román o narkomanech. Tato věta říká sice to nejdůležitější, ale zdaleka ne všechno. Především nevypovídá o tom, že autor pojal svou prózu jako svědeckou výpověď – nikoli jako příběh „o nich“, ale jako „jejich“ příběh. Čtenář se dostává do středu dění, do života těch, kteří propadli droze, pro něž se stává fetování hlavním či spíše jediným smyslem života, kteří se sesouvají po šikmé ploše sebezničující vášně k naprosté zkáze. V Mementu nečteme poučení, varování, výstrahy, ale pronikáme do lidských osudů, bytostně cítíme, jak málo stačí, aby se život člověka zhroutil do marného a bezútěšného živoření.

Nazí – Iva Procházková

Nazí je román o dospívání. Horké léto, Berlín, ochočená evropská příroda na českosaském pomezí – to jsou kulisy příběhu, který není vyprávěn zrovna lineárním způsobem. Pět mladých lidí se – každý jinak – ocitlo na rozcestí. Ať chtějí nebo ne, musejí se rozhodnout, kudy dál. Jejich cesty se někdy protínají, někdy běží paralelně, jindy se míjejí. Aniž by o tom věděli, kladou si identické otázky, řeší podobné problémy. Vlastně jde o příběhů pět, které ale teprve dohromady dávají smysl a vypovídají o jedné jediné veličině, známé i neznámé: dnešní dozrávající generaci. Román je nominován na Německou cenu za literaturu pro mládež (Deutscher Jugendliteraturpreis).

Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru – Benjamin Alire Sáenz

Aristoteles je naštvaný teenager, který má bratra ve vězení. Dante je všeználek s nezvyklým pohledem na svět. Tihle dva kluci se potkají na koupališti a zdá se, že nemají zhola nic společného. Ale protože jsou oba samotáři, začnou spolu trávit čas a zjistí, že jejich přátelství je opravdu neobyčejné – takové to, které změní životy a vydrží navždycky. A díky němu také Ari i Dante zjistí ty nejdůležitější pravdy o sobě samých a o tom, jakými lidmi by se chtěli stát.

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou – Elena Lacková

Životopisná mozaika z prostředí romské menšiny. Vyprávění s fantaskními prvky, ale také výpověď ženy, která prožila dvě totality a zápasí o svou tradiční víru. „Její jméno působilo jako hvězda naděje, která vyvede romský lid z bludného kruhu nepochopení mezi Romy a gádži. Elena Lacková (* 22. března 1921 ve Veľkém Šariši – 1. 1. 2003 v Košicích) napsala první romskou hru, nacvičila ji se svými příbuznými v chatrči cikánské osady; psalo se o ní s obdivem v novinách, pozdvihla romipen z bláta ignorantského opovržení… Znovu jsem začala za Ilonou jezdit v roce 1976… A Ilona vyprávěla. Vyprávěla věci, o kterých nemluvila, když byl její muž naživu. Nic špatného – pouze uvolněné zvažování a hodnocení vlastního života. Bylo to fantastické a já začala natáčet. Natáčely jsme celé dlouhé večery, týden, deset dní, po celou dobu, co jsem u ní bydlela… Ilonina životopisná a zároveň etnologicky nesmírně zajímavá vyprávění jsem jezdila natáčet několikrát za rok po dobu osmi let. Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál.“